Galerie od čtenářů

Chcete zde vystavit fotky vašeho pejska? Stačí nám je zaslat.

Švýcarský honič – popis plemene

Švýcarský honič má podlouhlou mozkovnu, která je úzká, suchá, ušlechtilá, vyklenutá do nízkého oblouku. Týlní hrbol je zřetelný, dělící rýha není. Fronta není zvrásněná (kůže netvoří vrásky). Osy nosního hřbetu a mozkovny jsou mírně rozbíhavé. Stop je znatelný, nikoli výrazný. Nos je celý černý, správně vyvinutý, nozdry jsou široké. Čenichová partie je jemně modelovaná, úzká, ani hranatá, ani špičatá; nosní hřbet je rovný nebo jen mírně klenutý. Pysky nejsou příliš vyvinuté, překrývají těsně spodní čelist, koutek je málo otevřený. Čelisti jsou silné, zuby jsou mohutné, s nůžkovým skusem, chrup je kompletní. Zuby jsou postaveny v čelistech ve správném úhlu. Klešťový skus je přípustný. Chybění jednoho nebo dvou premolárů (PM1 nebo PM 2) je tolerováno. M 3 nejsou brány v potaz.

Elegantní plemeno

Švýcarský honič má líce suché, nadočnicové oblouky nejsou příliš výrazné. Oči jsou hnědé, světlejší či tmavší v závislosti na zbarvení srsti, mírně oválného tvaru, středně velké, s mírným výrazem, oční víčka perfektně přiléhají k oční kouli, jsou dobře pigmentována. Uši jsou zavěšena pod linií očí a v zadní části mozkovny, neseny jsou vždy poněkud úžeji, než je nejširší část ucha, dosahují nejméně na konec nosu; chrupavka zevního zvukovodu není zřetelná, uši jsou úzké, spuštěné, mírně zvrásněné a vývrtkovitě stočené, jejich konec je zaoblený a jsou pokryty velmi jemnou srstí. Krk je dlouhý, elegantní, správně osvalený. Kůže na hrdle tvoří kožní řasu, ne však výrazný lalok.

Tvar trupu

Švýcarský honič má trup tvořen harmonickou a pevnou linií krku, hřbetu, zádi a ocasu. Kohoutek není příliš výrazný, krk je dobře a elegantně nasazen. Hřbet je pevný a rovný. Bedra jsou svalnatá a pružná. Záď má mírný sklon, je dostatečně dlouhá, harmonicky navazuje na hřbetní linii, není výše než kohoutek; kyčelní kosti příliš nevystupují. Hrudník je celkově hlubší, než je široký, dostatečně hluboký, dosahuje nejméně k loketnímu kloubu; hrudní koš je prostorný a otevřený směrem dozadu, žebra jsou mírně klenutá. Spodní linie se mírně zvedá směrem k zádním nohám, slabiny jsou vyplněné. Ocas je nasazený v prodloužené linii zádi, je středně dlouhý, na konci tvoří malý háček směrem vzhůru; v klidu nebo při mírném pohybu je nesen spuštěný, bez výrazného zatočení. Je-li pes ve střehu nebo při rychlém pohybu je nesen výše, než je linie hřbetu, ale nikdy se nepřevrací až na hřbet nebo není stočený. Je dobře osrstěný, avšak na spodní straně se nevyskytuje delší srst (osiny).

Postavení končetin

Přední končetiny jsou velmi svalnaté, ale suché, ne hrubé, jejich kostra je středně silná; při pohledu z profilu jsou rovně postavené. Při pohledu zepředu jsou postaveny rovnoběžně a jsou v ose těla. Lopatková kost je šikmo uložená, dobře přiléhá k hrudnímu koši; scapulo-humerální úhel má mít v ideálních podmínkách zhruba 100°. Rámě je poněkud delší než lopatková kost, šikmé, dobře přiléhá k tělu, je svalnaté, aniž by byly hrubé. Lokty jsou postaveny v normální pozici, při hrudním koši. Karpus je robustní a široký, metakarpus je relativně krátký; při pohledu en face je ve svislé linii přední nohy.

Při bočném pohledu je mírně šikmo postaven. Přední tlapky mají okrouhlý tvar, prsty jsou sevřené, polštářky odolné a tvrdé, drápy silné a zbarvené v závislosti na odstínu srsti. Zadní končetiny jsou silně osvalené, ale harmonují s předními; jsou postavené rovně a paralelně. Stehno je dlouhé, šikmé, silně svalnaté, netvoří však přehnaně kulatou záď. Uhel koxo-femorálního kloubu má zhruba 100°. Kolena jsou postavená rovně, nevybočují ani dovnitř, ani ven. Úhel kloubu fémoro-tibiálního je asi 120°. Podkolení jsou dlouhá, svalnatá a suchá, úhel hlezenního kloubu je zhruba 130°. Metatarsus je dost krátký, rovný a postavený rovnoběžně. Paspárky nejsou přípustné ( s výjimkou zemí, kde je jejich odstraňování zakázáno zákonem). Zadní tlapky jsou oválného tvaru, prsty jsou sevřené, polštářky odolné a tvrdé, drápy silné a zbarvené v závislosti na odstínu srsti.

Pohyb je rovnoměrný a harmonický, dlouhý krok, zadní nohy dávají pohybu mohutné impulsy, končetiny se pohybují v ose, kohoutek se pohybuje mírně a pravidelně, hřbetní linie se při pohybu nekývá ze strany na stranu, laterální oscilace hlavy a krku je přiměřená. Kůže je jemná, pružná, v různých barevných odstínech u čtyř různých variet:

• Bernský honič – černá pod černou srstí, bílá mírně mramorovaná pod bílou srstí;

• Bruno de Jura – černá, ale pod červenou srstí je světlejší

• Lucernský honič – černá pod černou srstí, světlejší pod modrou srstí;

• Švycký honič – tmavě šedá pod oranžovou srstí, bílá, černě mramorovaná pod bílou srstí;

Osrstění plemene

Srst je krátká, hladká, přiléhavá, velmi jemná na hlavě a uších.

Zbarvení srsti

• Bernský honič – bílý s černými plotnami nebo celým černým sedlem, s pálením více či méně tmavým nad očima, na lících, na spodní straně uší, a okolo konečníku, někdy jen nepatrně stříkaný (černě).

• Bruno de Jura (Jurský honič) – plavý s černým pláštěm, někdy i s uhlováním (černá srst v plavé), nebo černý se znaky pálení nad očima, na lících, okolo konečníku a na nohou. Někdy se vyskytuje bílá skvrna na hrudi. Tato skvrna může být jemně stříkaná (černě nebo šedě).
• Lucernský honič – základná zbarvení je „modré“, které tvoří směs srsti černé a bílé (modrý bělouš) s černými plotnami nebo s černým sedlem. Znaky pálení více či méně tmavého se vyskytují nad očima, na lících, na hrudi, okolo konečníku a na nohou. Celý černý plášť je přípustný.
• Švycký honič – bílý s plavě oranžovými plotnami nebo sedlem; někdy mírně stříkaný; celý plavě oranžový plášť je přípustný.

Chyby plemene

všechny odchylky od tohoto standardu musí být považovány za chyby a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti.

• celkový vzhled bez rozlišení (pohlavního), jedinec přehnaně hrubý nebo slabý
• výrazné disproporce mezi délkou psa, hloubkou hrudníku a výškou v kohoutku
• mozkovna příliš široká, příliš klenutá nebo příliš plochá
• příliš výrazný stop
• nosní partie příliš krátká, příliš dlouhá, příliš hranatá nebo špičatá
• chybění více jak 2 zubů PM 1 či PM 2; M 3 nejsou brány v potaz
• proláklý nosní hřbet
• příliš vyvinuté pysky
• světlé oko, zlý pohled, viditelná šilhavost
• ploché ucho, hrubé /tlusté/, příliš krátké nebo příliš vysoko nasazené
• příliš krátký krk
• přehnaně vyvinutý lalok
• hřbet prosedlý nebo kapří
• příliš spáditá nebo krátká záď
• hrudní koš málo hluboký, málo prostorný, sudovitý
• vtažené břicho, slabiny vpadlé
• špatně nasazený ocas, nesený příliš vysoko, křivý, zatočený, tlustý nebo pokrytý na spodní straně delší srstí
• končetiny slabé nebo špatně postavené
• strmě uložená lopatka, krátká ramenní kost
• přední tlapky měkké
• špatné zaúhlení zadních končetin, kravský nebo sudovitý postoj
• přítomnost paspárků na zadních končetinách (s výjimkou států, kde je jejich odstranění zakázáno zákonem)
• srst tvrdá nebo drsná
• chybné rozmístění barev a znaků v nich
• jedinec bázlivý nebo rvavý

Vylučující vady

• pes příliš bázlivý nebo agresivní
• pes netypický
• celá nosní houba depigmentovaná
• předkus, podkus, řezáky křivě postavené
• ektropium nebo entropium (i když je operováno)
• ocas zatočený jako lovecká trubka, zalomený, zřetelně srostlé obratle
• výška přesahující nebo nedosahující hranic, stanovených standardem

Poznámka: psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata kompletně sestouplá v šourku.

Typické chyby pro daná plemena

• Bernský honič – příliš mnoho stříkání v bílé

• Bruno de Jura – jednobarevný, příliš velká bílá skvrna nebo příliš výrazné stříkání v ní

• Lucernský honič – chybějící modrý odstín, plavá barva na vnější straně uší

• Švycký honič – příliš četné oranžové stříkání v bílé, jednobarevné zbarvení, bílá na vnější straně uší

Posuzování psa na výstavě

Švýcarský honič má standard podrobně popsaný v plemenném typu. Stanovuje pravidla, na jejichž základě se rozhodčí z různých zemí FCI řídí při hodnocení psů na výstavách a kluby jsou odpovědné za jejich dodržování při výběru do chovu. Při prezentaci na výstavě je možné odhalit morfologické kvality a chyby psa. Dává také vystavovateli možnost srovnání a možnost „dostat do oka“ správný typ. Snažit se chovat ty nejlepší a nejkrásnější psy, to je směr, kterým se musí ubírat každý chovatel hodný toho jména. Psí výstavy k tomu napomáhají.

Třídy

Třída pracovní je přístupná honičům, kteří složili úspěšně zkoušku na zajíci nebo na srnčí zvěři.

Posuzování

Pracovní standard (chování a způsob práce při lovu)

Způsob práce švýcarského honiče svědčí o jeho nasazení a odolnosti, jeho temperamentu a lovecké vášni. Je snadno ovladatelný a úzce spolupracuje se svým pánem. V domácnosti je to příjemný společník, extrémně čistotný, reagující na každé slovo a velmi rychle se adaptující na podmínky života v rodině. Jeho tradiční lovecké použití sestává z volného vyhledání nočních stop srstnaté zvěře, které následně sleduje až do jejího lože. Když dostane pach zvěře do nosu, sleduje ji a vypracuje až do jejího lože. Při práci má nos při zemi a jeho hluboký hlas se daleko rozléhá. Je specialistou na lov zajíce a srnčí, ale loví také lišku a černou zvěř, vydrží lovit zhruba hodinu (chasser =lovit, ale můžeme to chápat jako sledovat či štvát?).

Dosled po pobarvené stopě

Kromě vrozeného způsobu lovu může být švýcarský honič používán jako všichni lovečtí psi k dohledávce (dosledu) poraněné zvěře.

Lovecká zkouška švýcarského honiče

Zkoušky švýcarských honičů jsou pořádány na zajíce nebo srnčí. Jsou organizovány oblastními pobočkami CCC. Práce honičů je posuzována rozhodčími s patřičnou aprobací, homologovanými při Technické komisi loveckých psů Švýcarské kynologické společnosti (SCS). Rozhodčímu pomáhá nejméně jeden kompetentní a neutrální pomocník. Zkoušky se konají v terénu, který byl vybrán řediteli zkoušek v podmínkách, které co nejvíce odpovídají praktickému lovu.

Tyto disciplíny jsou zkoušeny a hodnoceny podle pravidel CCC:

Při zkoušce na zajíce

• typování (nevím, zda je myšleno ve vztahu k exteriérovému hodnocení psa)
• hledání
• práce na stopě
• hnaní (nahánění)
• štvaní
• hlasitost
• poslušnost a vedení

Při zkoušce na srnčí

• typování
• hledání
• vedení ke zvěři a nahánění
• štvaní a vracení
• hlasitost
• poslušnost a vedení

Jiné způsoby použití honičů

Ve Francii

• Skupina bernských honičů Gillese Emé vypuštěná v pastvinách Doubsu
• Smečka švýcarských honičů Yvese de Nouy loví lišky a divočáky v Bretani
• Smečka Brune de Jura Gillese Bouneou loví jelena v lesích Land

V Německu

• Lucernský honič Simona Ramppa loví a přináší lišku, ale také všechny další druhy zvěře (Jak znám Němce, určitě mu nosí i noviny a toaletní papír – p.p.)

Zdroj: www.cmku.cz